Po vypuknutí první světové války nastoupil jako důstojník do rakousko-uherské armády. Už během války však navázal kontakty s nepřátelskou stranou a postupně začal pracovat proti Rakousku-Uhersku.
Jeho jméno se nejvýrazněji spojilo s Carzanem.
V září 1917 velel v prostoru Carzana části bosensko-hercegovinského pěšího pluku č. 1. Společně s českými a jihoslovanskými vojáky připravil plán, jehož cílem bylo otevřít rakouskou frontu a umožnit italským jednotkám proniknout do údolí Valsugana. Akce se uskutečnila v noci z 18. na 19. září 1917, ale kvůli nedůvěře a nedostatečné součinnosti na italské straně skončila neúspěchem. Pivko však spolu s částí svých mužů přešel k Italům.
A právě tady začala další, pro dějiny československého odboje v Itálii ještě významnější kapitola jeho života.
Pivko se spolu se svými muži podílel na vytvoření prvního slovanského výzvědného oddílu v italské armádě. Z původní skupiny kolem carzanských spiklenců se postupně vytvořily československé a jihoslovanské výzvědné hlídky a později samostatné roty. Jejich úkolem nebylo pouze zjišťovat informace o nepříteli. Výzvědčíci pronikali do blízkosti rakouských postavení, navazovali kontakty s českými a slovinskými vojáky v rakousko-uherské armádě, získávali informace, podporovali přeběhlictví a šířili mezi protivníkem propagační materiály. V některých úsecích dokonce zpívali české a jihoslovanské písně, aby na sebe upozornili a navázali kontakt s vojáky v protilehlých zákopech.
Pivko se na činnosti těchto oddílů podílel nejen organizačně. Sám jim velel v boji. Jednou z nejvýznamnějších akcí byl útok na Monte Val Bella 29. června 1918, při němž českoslovenští výzvědčíci spolu s italskými jednotkami pronikli do rakouských postavení. Do zajetí tehdy padly stovky rakousko-uherských vojáků a výzvědčíci získali cenný válečný materiál. Úspěch měl značný ohlas i v italském tisku a vojenském velení.
Z původních jednotlivých hlídek postupně vznikla rozsáhlejší organizace, která byla na podzim 1918 začleněna do 39. výzvědného pluku. Pivko tak patřil k lidem, kteří stáli nejen u jedné slavné akce, ale přímo u zrodu československé výzvědné služby v Itálii. O jeho významu svědčí i to, že podle odborné studie byl až do 1. července 1918 velitelem československých výzvědných rot VI. italské armády.
Po válce se vrátil do Jugoslávie a znovu se věnoval pedagogické, kulturní a politické práci. Na Československo však nezapomněl. Jeho vztah k českému prostředí byl dlouhodobý: v roce 1922 stál u vzniku Jugoslávské-československé ligy v Mariboru a do roku 1930 byl jejím předsedou. Udržoval také kontakty s československými legionáři a opakovaně navštěvoval Československo, kde přednášel a účastnil se legionářských akcí.
Své válečné zážitky zachytil v rozsáhlých vzpomínkách. Jejich první část vyšla pod názvem Carzano, druhá jako Bok po boku. Obě knihy byly přeloženy do češtiny Františkem Roubíkem a vyšly v rámci knihovny Památníku odboje.
Ljudevit Pivko zemřel 29. března 1937 v Mariboru ve věku 56 let. Jeho smrt tehdy vyvolala značný ohlas a v Praze byla 16. dubna uspořádána tryzna k jeho poctě, kterou organizovala Nezávislá jednota československých legionářů a Kruh jejích přátel.
Ljudevit Pivko tak nezůstal jen „carzanským hrdinou“. Jeho význam spočívá především v tom, že z neúspěšného pokusu o převrat na rakousko-uherské frontě dokázal vytvořit základ něčeho mnohem trvalejšího – československých výzvědných oddílů, které během posledního roku války sehrály významnou úlohu na italské frontě.
Zdroj: Československé legie v Itálii (Josef Logaj)
Žádné komentáře:
Okomentovat