Uvázání u kůlu (Anbinden)

jeden z nejobávanějších kázeňských trestů rakousko-uherské armády

O tomto trestu se často píše jako o jednom z nejobávanějších. Zmiňuje jej řada vojáků ve svých denících i poválečných pamětech.

Podle služebního řádu z roku 1909 se trest používal pouze u polní armády. Vojákovi byly na zádech zkříženy ruce, spoutány zápěstí i kotníky a byl přivázán ke zdi, sloupu nebo stromu tak, aby mohl normálně stát, nesměl si však sednout ani lehnout. Předpis zároveň výslovně nařizoval, že trest musí být proveden způsobem, který nepoškozuje zdraví, a pouta nesměla být utažena tak, aby omezovala krevní oběh.

Jenže válečná realita bývala často jiná.

Ve vzpomínkách vojáků se opakovaně objevují zmínky o tom, že byl trest někdy zostřován. Potrestaný býval postaven na cihlu nebo špalek, který byl po uvázání odstraněn, takže musel stát pouze na špičkách. Výjimečně se objevují i svědectví o tom, že téměř visel vlastní vahou v poutech. Takový způsob provedení však byl v rozporu s vojenskými předpisy.

Ani při dodržení předpisu však nešlo o lehký trest. V bojových podmínkách mohl být voják připoután v dešti, mrazu, letním vedru nebo dokonce v prostoru ohroženém nepřátelskou palbou. Právě tyto okolnosti často způsobily, že se z kázeňského trestu stalo utrpení s vážnými zdravotními následky.

Není proto divu, že se „uvázání“ v denících a pamětech příslušníků rakousko-uherské armády objevuje jako jeden z trestů, kterých se vojáci obávali nejvíce.

Ukázka ve videu pochází z filmu Hvězda zvaná pelyněk. Nejde o dobový záznam, ale může dobře posloužit jako představa o tom, jak přibližně vypadal jeden z nejznámějších kázeňských trestů rakousko-uherské armády.

Metoděj Havlíček - válečný invalida pomáhal jiným

Dne 27. července 1893 se v Předklášteří u Tišnova narodil Metoděj Havlíček – novinář, spisovatel a člověk, jehož život výrazně ovlivnila první světová válka.

O jeho dětství a mládí dnes víme překvapivě málo. Krátce po jeho narození se totiž stopa rodiny v Předklášteří z dostupných pramenů vytrácí. Neznáme tedy ani prostředí, ve kterém vyrůstal, ani zdravotní obtíže, kvůli nimž byl původně uznán nezpůsobilým k vojenské službě.

Odstřelovač

Odstřelovač se v italštině řekne cecchino. Málokdo dnes už ví, že toto slovo vzniklo během první světové války.

Italští vojáci přezdívali rakousko-uherskému císaři Františku Josefovi „Cecco Beppe“ (Francesco Giuseppe). Právě od této přezdívky vzniklo označení cecchino, kterým začali nazývat rakousko-uherské ostrostřelce ukryté ve skalách, zákopech nebo horských lesích.

Plynový útok

"Stauder začal právě vysvětlovat situaci, pokud mu byla známa, když náhle udeřil blesk, následovaný hromovou ranou. Letěl jsem vzduchem a dopadl mezi balvany. Chvilku jsem byl omámen, a když jsem se probral, zaslechl jsem táhlé volání: 'Gáááás!" Zadržel jsem dech a ve tmě tápal po krabici s plynovou maskou. Poněkud třesoucími se prsty jsem se snažil ji otevřít, ale šlo to pomalu... Již jsem nevydržel a nadechl se... Zápach síry nebo fosforu mi vnikl do nosu a dráždil sliznici. Prudce jsem vydechl a opět nedýchal. Zatím se mi podařilo vytáhnout masku. Byl bych dal jmění za trochu světla. Prsty se horečně snažily rozpoznat stuhy a rozložit masku. Trvalo to věčnost. Opět jsem se musel nadechnout a opět jsem cítil, že otrávený vzduch vniká do nosu a plic, které dráždí ke kašli. Konečně jsem masku nasadil. Byla plná plynu, který jsem zase vdechl. Cítil jsem, že jsem zachráněn. Prudce jsem dýchal a vydechoval s vědomím, že plyn už částečně vykonal svůj zhoubný účinek. Seděl jsem na balvanu a naslouchal do noci.
...

Plyn se mezitím ztratil. Když jsem se o tom přesvědčil, sňal jsem masku, kterou jsem opět pečlivě uložil do krabice. V hrudi jsem cítil tlak, kterého jsem se zbavil až po dlouhých týdnech. Nosní a krční sliznice byly nasáklé zápachem síry..."

citace z knihy: Pod císařskou orlicí a českým lvem

obrázek: Gasabwehr

11.7.1916 - výbuch náloží na Castellettu

11. července 1916 otřásl masivem Tofan jeden z největších důlních výbuchů celé horské války. Jeho cílem bylo rakousko-uherské postavení na skalní věži Castelletto. 

Přestože Castelletto leželo níže než okolní vrcholy, představovalo pro Italy mimořádně nebezpečnou překážku. Z hlubokých skalních kaveren a pečlivě vybudovaných postavení měli obránci pod kontrolou přístupové cesty i Dolomitskou silnici vedoucí průsmykem Falzarego. Přímé útoky opakovaně selhávaly a přinášely jen těžké ztráty.

10.7.1916 - zajetí Cesare Battisti

Pro Italy je Cesare Battisti národním hrdinou. Pro Rakousko-Uhersko byl velezrádcem. A pro obyčejné vojáky na frontě představoval především jméno, o kterém se několik dní mluvilo.

Rodák z Trenta, geograf, publicista a poslanec rakouské říšské rady patřil k nejvýraznějším představitelům italského irredentistického hnutí. Dlouhodobě usiloval o připojení Tridentska k Itálii a své názory prosazoval nejen v politice, ale také prostřednictvím přednášek, knih a novinových článků.

František Hradil (1896 - 1975)

IR 54 Hanácký

20.2.1896 - narození v Hejčíně

15.4.1915 - nástup k armádě
54. pěší pluk (Hanácký)

Na Italské frontě od 28.4.1918 - Tyrolsko
15.-19.6.1918 bitva na planině Sedmi obcí.
9.8.-19.9.1918 boje na Col del Rosso (Frenzella Schlucht)
říjen 1918 poziční boje u Col del Rosso

Vyznamenání: Karlův vojenský kříž, Medaile za zranění.

Po válce pokračoval ve vojenské kariéře a do důchodu odcházel v hodnosti majora u letectva (Přerov).
Za účast v bojích o Slovenské hranice v roce 1919 obdržel několik vyznamenání.

Trento – zázemí fronty v Dolomitech

Za války hrálo důležitou roli i zázemí. Jedním z nejvýznamnějších center dolomitské fronty bylo rakousko-uherské město Trento (Trident).

Již před válkou bylo významným pevnostním a posádkovým městem. Okolní kopce chránila soustava pevností a ve městě sídlily štáby několika jednotek, vojenské úřady i kasárna. Během války se jeho význam ještě zvýšil. Právě sem přijížděly jednotky před odchodem na frontu, zde doplňovaly stavy, výstroj i zásoby, odpočívaly po návratu ze zákopů a v místních nemocnicích se léčili ranění. Dnešní návštěvník si jen těžko představí, že například Castello del Buonconsiglio sloužilo jako kasárna a na vrchu Doss Trento se nacházely rozsáhlé sklady munice a dalšího vojenského materiálu.

Mistr Jan Hus - duchovní patron československých legionářů

Odkaz Mistra Jana Husa provází české dějiny už více než šest století. Pro mnohé generace představoval symbol člověka, který se nebál postavit za pravdu a spravedlnost, i když za své přesvědčení zaplatil životem. Na tuto tradici navázali i českoslovenští legionáři.

Pětisté výročí Husovy smrti připadlo na rok 1915. V českých zemích však kvůli válce a politické situaci v Rakousku-Uhersku nebylo možné pořádat veřejné národní oslavy. Zato mezi Čechy a Slováky v zahraničí se Husův odkaz stal jedním ze symbolů boje za svobodu. Ve slavnostních projevech byla připomínána jeho oběť i následný zápas husitů za pravdu a právo. Stále hlasitěji přitom zaznívala i myšlenka samostatného československého státu.

Českoslovenští legionáři se k husitské tradici vědomě hlásili. 6. července 1918 si připomněli výročí Husovy smrti slavnostními nástupy, přednáškami, besedami, koncerty pěveckých sborů i sportovními ukázkami. Oslavy se konaly jak v kasárnách, tak ve městech, kde jejich jednotky působily.

Medaile za zranění (Verwundetenmedaille)

Na první pohled nenápadná medaile. Přesto patřila mezi nejčastěji udělovaná vyznamenání rakousko-uherské armády. Na rozdíl od medailí za statečnost nebo zásluhy se totiž neudělovala na základě návrhu velitele. Nárok na ni vznikl každému vojákovi, který byl v důsledku bojové činnosti zraněn. Zavedl ji císař Karel I. 12. srpna 1917.

Samotná medaile byla vždy stejná. Zajímavostí byla však její stuha.

Jeden červený proužek znamenal jedno zranění.
Dva proužky dvě zranění.
Až pět proužků označovalo pět a více zranění.
Pokud byl voják uznán válečným invalidou, nosil medaili na stejné stuze, ale bez proužků.

Při dalším zranění voják nedostal novou medaili. Vyměnila se pouze stuha za jinou s odpovídajícím počtem proužků.

Medaile za zranění často doplňovala Zákopový kříž. Nebylo to pravidlem, ale většina vojáků, kteří utrpěli bojové zranění, zároveň splnila i podmínky pro jeho udělení.

Dnes může působit nenápadně. Mezi vojáky však vypovídala o něčem, co nebylo potřeba vysvětlovat. Stačil jediný pohled na stuhu a každý věděl, kolikrát její nositel zaplatil za válku vlastním zdravím.