Ljudevit Pivko - muž, který stál u zrodu čs. výzvědných oddílů v Itálii.

Ljudevit Pivko byl Slovinec, učitel, později profesor, politik a důstojník rakousko-uherské armády. Narodil se v Nové Vsi u Markovců nedaleko Ptuj. Studoval ve Varaždínu, Mariboru, Praze, Krakově, Vídni a Frankfurtu nad Mohanem. V Praze se také zapojil do slovinského národního hnutí. Od roku 1906 působil jako učitel v Mariboru a před válkou byl aktivním členem sokolského hnutí.

Po vypuknutí první světové války nastoupil jako důstojník do rakousko-uherské armády. Už během války však navázal kontakty s nepřátelskou stranou a postupně začal pracovat proti Rakousku-Uhersku.

Jeho jméno se nejvýrazněji spojilo s Carzanem.

V září 1917 velel v prostoru Carzana části bosensko-hercegovinského pěšího pluku č. 1. Společně s českými a jihoslovanskými vojáky připravil plán, jehož cílem bylo otevřít rakouskou frontu a umožnit italským jednotkám proniknout do údolí Valsugana. Akce se uskutečnila v noci z 18. na 19. září 1917, ale kvůli nedůvěře a nedostatečné součinnosti na italské straně skončila neúspěchem. Pivko však spolu s částí svých mužů přešel k Italům.

Noční pochod

Napříč deníky se objevují zápisy o nočních pochodech, při nichž vojáci podřimovali za chůze. Je toho tolik, že to snad nemůže být výmysl. Jedna ukázka:

...Nastala noc a pomalu jsme cítili únavu. Jenom občas jsme se chvíli zastavili a ve stoje odpočívali. A opět jsme šli dál. Půlnoc už dávno uplynula a šli jsme již zcela automaticky, kladouce nohu před nohu. Za další hodinu všechno spalo...
Zdá se to neuvěřitelné, ale skutečně lze pochodovat ve spánku. Celé tělo spí, jen noha mine automaticky nohu. Pochodující se probudí, jen když spadne do jámy nebo narazí na muže jdoucího před ním, když ten se zastaví. A tak dřímá major vpředu na koni a velitel první roty za ním, a probudí se jen, když majora někdo osloví, nebo když velitel první roty narazí na zadek koně, a každý za ním, když narazí na toho před ním, jestliže ten se zastavil. Bylo k ránu, když se celý pochodový proud takovýmto způsobem probudil. Vojáci stáli opřeni o pušky, důstojníci se informovali, kde jsou...

zdroj: Pod rakouskou orlicí a českým lvem

obrázek: Regimentsgeschichten der 14. Armee

TM-KB 8/26
Cesta

Ponte di Salcano

Jen málokterá stavba na italské frontě je tak známá jako železniční most v Salcanu (dnes Solkan) přes řeku Soču. Když byl v roce 1906 dokončen, stal se se svým 85 metrů širokým kamenným obloukem největším kamenným železničním obloukovým mostem na světě a významnou součástí nové Bohinjské dráhy spojující Vídeň s Terstem.

Jeho osud však výrazně ovlivnila první světová válka.

Medaile za statečnost (Tapferkeitsmedaille)

Patřila k nejznámějším a nejuznávanějším vyznamenáním rakousko-uherské armády. Udělovala se za osobní statečnost v boji a její historie sahá až do roku 1789, kdy ji zavedl císař Josef II.

Za první světové války existovaly čtyři stupně: zlatá, velká stříbrná,
malá stříbrná a od roku 1915 také bronzová.

Pokud voják získal stejný stupeň opakovaně, nedostal další medaili. Na stuze přibyla kovová spona označující další udělení.

Na rozdíl od Zákopového kříže nebo Medaile za zranění nebyla tato medaile nároková. O jejím udělení rozhodovalo velení na základě konkrétního statečného činu. I přesto jich během Velké války bylo uděleno téměř 1,5 milionu.

Julius Arigi - rakousko-uherské stíhací eso s českými kořeny

Když se řekne nejúspěšnější pilot rakousko-uherského letectva první světové války, většině zájemců o historii se vybaví Godwin Brumowski. Jen o několik příček za ním však stojí muž, původem z Děčína – Julius Arigi.

Narodil se 3. října 1895 v Děčíně. Přestože se hlásil k německé národnosti, jeho rodina žila po několik generací v severních Čechách a mezi jeho předky lze doložit i české kořeny. Po vyučení elektromechanikem se jako sedmnáctiletý dobrovolně přihlásil do c. a k. armády. Původně sloužil u pevnostního dělostřelectva, ale brzy přešel k letectvu. V listopadu 1914 úspěšně absolvoval pilotní výcvik ve Fischamendu a stal se jedním z nejmladších pilotů rakousko-uherského vojenského letectva.

Uvázání u kůlu (Anbinden)

jeden z nejobávanějších kázeňských trestů rakousko-uherské armády

O tomto trestu se často píše jako o jednom z nejobávanějších. Zmiňuje jej řada vojáků ve svých denících i poválečných pamětech.

Podle služebního řádu z roku 1909 se trest používal pouze u polní armády. Vojákovi byly na zádech zkříženy ruce, spoutány zápěstí i kotníky a byl přivázán ke zdi, sloupu nebo stromu tak, aby mohl normálně stát, nesměl si však sednout ani lehnout. Předpis zároveň výslovně nařizoval, že trest musí být proveden způsobem, který nepoškozuje zdraví, a pouta nesměla být utažena tak, aby omezovala krevní oběh.

Jenže válečná realita bývala často jiná.

Ve vzpomínkách vojáků se opakovaně objevují zmínky o tom, že byl trest někdy zostřován. Potrestaný býval postaven na cihlu nebo špalek, který byl po uvázání odstraněn, takže musel stát pouze na špičkách. Výjimečně se objevují i svědectví o tom, že téměř visel vlastní vahou v poutech. Takový způsob provedení však byl v rozporu s vojenskými předpisy.

Ani při dodržení předpisu však nešlo o lehký trest. V bojových podmínkách mohl být voják připoután v dešti, mrazu, letním vedru nebo dokonce v prostoru ohroženém nepřátelskou palbou. Právě tyto okolnosti často způsobily, že se z kázeňského trestu stalo utrpení s vážnými zdravotními následky.

Není proto divu, že se „uvázání“ v denících a pamětech příslušníků rakousko-uherské armády objevuje jako jeden z trestů, kterých se vojáci obávali nejvíce.

Ukázka ve videu pochází z filmu Hvězda zvaná pelyněk. Nejde o dobový záznam, ale může dobře posloužit jako představa o tom, jak přibližně vypadal jeden z nejznámějších kázeňských trestů rakousko-uherské armády.

Metoděj Havlíček - válečný invalida pomáhal jiným

Dne 27. července 1893 se v Předklášteří u Tišnova narodil Metoděj Havlíček – novinář, spisovatel a člověk, jehož život výrazně ovlivnila první světová válka.

O jeho dětství a mládí dnes víme překvapivě málo. Krátce po jeho narození se totiž stopa rodiny v Předklášteří z dostupných pramenů vytrácí. Neznáme tedy ani prostředí, ve kterém vyrůstal, ani zdravotní obtíže, kvůli nimž byl původně uznán nezpůsobilým k vojenské službě.