25.září 1918 - vznik 39. výzvědného pluku

Během roku 1918 se českoslovenští výzvědčíci postupně rozrostli z několika malých skupin v síť samostatných výzvědných rot. Každá z nich působila u jiné části italské armády a podléhala především jejímu zpravodajskému velení. Jejich administrativní začlenění do československého vojska proto dlouho neodpovídalo jejich skutečnému způsobu práce.

V červnu 1918 byly dosavadní výzvědné skupiny reorganizovány do devíti rot. Formálně byly začleněny jako II. prapor 31. československého střeleckého pluku, ve skutečnosti však dál působily samostatně přímo u jednotlivých italských armád. Jejich velitelé československému velení předávali hlášení, vlastní činnost jednotlivých rot však řídila především italská zpravodajská oddělení.

Toto uspořádání mělo svůj důvod. Výzvědčíci totiž nebyli klasickým pěším plukem, který by bylo možné soustředit na jeden úsek fronty. Jejich úkolem bylo být tam, kde je potřebovalo zpravodajství jednotlivých armád.

A tak byly jejich roty rozptýleny od švýcarských hranic a masivu Ortleru až po dolní Piavu.

Ke konci války bylo jejich rozmístění následující:

1. rota – VII. armáda, od švýcarských hranic po oblast Gardského jezera,
2. rota „Avio“ – XXIX. armádní sbor, oblast od Lago di Garda až za řeku Adiži,
3. rota „Astico“ – III. armáda, od Val d'Arsa po Val d'Assa,
5. a 6. rota – VI. armáda, oblast Altipiano d'Asiago,
7. rota – IV. armáda, oblast Monte Grappa,
9. rota – VIII. armáda, horní Piava,
10. a 11. rota – III. armáda, dolní Piava.

Takové rozmístění krásně ukazuje, jak neobvyklou jednotkou 39. pluk byl. Na papíře jeden pluk, ve skutečnosti devět rot roztroušených po stovkách kilometrů fronty. Proto bylo 25. září 1918 rozhodnuto o jejich formálním soustředění do samostatného 39. Reggimento Esploratori Ceco-Slovacco – 39. československého výzvědného pluku. Pluk byl zařazen k nově vznikající 7. divizi.

Velitelem pluku se stal italský důstojník plukovník Attilio Vigevano, který předtím působil ve zpravodajské službě italské armády. Ani jeho jmenování však neznamenalo, že by se devět rot najednou stáhlo na jedno místo. Jejich poslání vyžadovalo, aby zůstaly u jednotlivých armád a pokračovaly ve své dosavadní činnosti.

39. pluk tedy až do konce války existoval poněkud zvláštním způsobem. Měl společné označení, velení a organizační rámec, ale jeho jednotlivé roty dál žily vlastním frontovým životem. Teprve po skončení války se začal skutečně formovat jako celek. V polovině listopadu 1918 se celý pluk poprvé sešel pohromadě. Výzvědčíci, kteří po více než roce působili v malých skupinách roztroušených po celé italské frontě, tak konečně stáli společně v jednom útvaru.

Dne 2. prosince dostal pluk také vlastní hudbu.

A pak už přišel návrat domů.

15. prosince 1918 odjel 39. výzvědný pluk z Itálie.
17. prosince překročil hranice u Horního Dvořiště.

Jako první československý pluk se tak vrátil do vlasti. Bylo to nejen praktické rozhodnutí, ale také výraz uznání za mimořádně náročnou a nebezpečnou službu, kterou jeho příslušníci během války vykonávali pro italské velení. Prameny jej ostatně označují za nejzkušenější jednotku československého sboru v Itálii.

A jeho návrat měl ještě jeden symbolický okamžik.

21. prosince 1918 přijel prezident Tomáš Garrigue Masaryk do Českých Budějovic. Odtud pokračoval do Prahy v doprovodu právě 39. výzvědného pluku.

Výzvědčíci tak po více než roce služby na italské frontě konečně dorazili do vlasti. Bohužel ne na dlouho. Už 22. prosince pluk znovu nastoupil do služby a odjel na Slovensko, kde se zapojil do bojů o československé hranice proti maďarským jednotkám.

Jejich válka tedy ještě neskončila. Jen se změnila fronta.

Obrázky: Vznik a vývoj československé legie v Itálii