V září 1918 opouštěli třicátníci Ukrajinu a přesouvali se na italskou frontu. Po měsících služby, během níž byli nadřízenými nuceni k represím vůči nevinnému civilnímu obyvatelstvu, mnozí přeložení do Itálie uvítali. Věřili, že boj proti někdejšímu spojenci, který podle jejich vnímání zradil Trojspolek, má mnohem větší smysl než trestání lidí za činy, které sami nespáchali.
První rozčarování přišlo už cestou. Vojáci, kteří byli na Ukrajině zvyklí doplňovat si vojenské příděly nákupem od místních obyvatel, se najednou museli spoléhat na armádní zásobování. To však už zdaleka nestačilo jejich potřebám, a tak si pomáhali, jak se dalo – často i krádežemi vojenských zásob.
Ani pohled na italskou krajinu jim na náladě nepřidal. Místo očekávané krásy je u Soče vítala rozbořená města a vesnice, zničené sady a vinice, pole posetá krátery po granátech. Podle vzpomínek jednoho z vojáků byl pohled natolik tíživý, že muži postupně přestávali i zpívat do pochodu.
Následoval přibližně měsíc výcviku, během něhož se muži seznamovali s novými podmínkami i způsoby boje. Jejich nespokojenost však rostla a s ní i neochota vrátit se na frontu. A zdaleka nešlo jen o třicátníky. Už během výcviku se údajně ozývaly i z jiných jednotek rozhodné hlasy, že na frontu odmítnou nastoupit.
Když však přišel rozkaz, žádné z těchto odhodlaných prohlášení se nenaplnilo. Muži nakonec uposlechli a na frontu odešli.
Dne 26. října 1918 vypukla vzpoura třicátníků. Nebyl to však celý pluk a ne všichni vojáci se k ní připojili. Zajímavý je i způsob, jakým vzbouřenci postupovali. Seřadili se a vyrazili na pochod, jako by plnili řádně vydaný rozkaz. Jen svévolně pozměnili jednu drobnost – strhali označení, podle něhož bylo možné poznat, ke které jednotce patří. Člověk by skoro řekl, že disciplína jim nechyběla, jen se rozhodli využít ji po svém.
Na celé akci je pozoruhodné, že ji nevedli jejich velitelé. Žádný z velitelů se ke vzpouře nepřipojil, a přesto se vojáci dokázali sami zorganizovat a společně jednat.
Vedení vzpoury se ujal takzvaný důvěrnický sbor, složený z několika vojáků a poddůstojníků. Vydával pokyny, určoval trasu pochodu i místa a časy odpočinku a zajišťoval bezpečnost pomocí hlídek. Zkrátka se staral o to, aby celý odchod probíhal organizovaně.
Nezapomnělo se ani na zásobování. To vyřešili přepadením armádního skladu, odkud si odnesli potraviny, munici a další potřebné vybavení. Mezi nejcennější kořist patřily také boty. Muže totiž zřejmě čekal dlouhý pochod domů, který by se bez pořádné obuvi dal jen těžko zvládnout. A pamatovalo se i na případné nemocné. Na konci kolony byl vůz se sanitní hlídkou, jejímž úkolem bylo postarat se o všechny, kteří by nebyli schopní pokračovat dál v cestě.
Zajímavý obrat přinesl příchod plukovníka Berana. Velitelství ho původně vyslalo, aby si získal důvěru mužstva a převzal velení nad plukem. Během pochodu měl telegraficky hlásit polohu a předávat důležité informace, aby bylo možné později proti vzbouřencům zasáhnout, až to situace na Piavě dovolí.
Plukovník však už věděl, že situace na Piavě je neudržitelná. Rozhodl se proto připojit k třicátníkům. Získat si jejich důvěru ovšem nebylo jednoduché. Nakonec se podařilo dospět k dohodě: Plukovník Beran převezme velení nad plukem, ale svá rozhodnutí bude konzultovat s důvěrnickým sborem a musí se s ním na nich shodnout.
Na cestě domů pluk vyhověl žádosti Jugoslávie o pomoc při odzbrojování rakousko-uherských vojáků ustupujících z Itálie přes její území. Jugoslávská vláda jim za to jako poděkování vypravila osobní vlak, který je odvezl domů.
Ani návrat se však neobešel bez komplikací. Při průjezdu Rakouskem se objevily pokusy zabavit jim zbraně, munici a další vojenský materiál. U jednoho praporu se to podařilo, protože jeho příslušníci důvěřovali slibům. Ostatní prapory se však svého vybavení vzdát odmítly a uhájily si je.
Zdroj: Vzpomínky třicátníka
Obrázky: Třicátníci
Žádné komentáře:
Okomentovat