Zastřelování

Dnes jsem při čtení vzpomínek natrefila na zajímavý text o tzv. "zastřelování". I jako nevoják tuším zhruba jak to fungovalo: Vystřelilo se - někdo zkontroloval dopad - přenastavilo se dělo. A to celé se opakovalo tak dlouho, dokud granáty nepadaly tam, kam bylo potřeba.

Vypadá to jednoduše, že?

Ale jak to vypadalo z pohledu pěšáka v zákopech?

... za pochmurného podzimního večera, kdy už nikdo nebyl v zákopech, ale chránil se v krytech, si naše divize vzpomněla, že je třeba, aby se naše nejtěžší děla nastřelila na ruské drátěné překážky. Z tohoto druhu nastřelování jde hrůza. Znamená to, že děla střílí na vzdálenost 20-30 m před vlastní zákopy. Přitom mají těžká děla, zejména po delším používání, rozptyl mnohem větší. Je velmi pravděpodobné, že některý z těžkých granátů padne do vlastních zákopů. Na zastřelování okamžitě reagují Rusové, což opět odnese první linie. Stáli jsme toho večera se smíšenými pocity v zákopech a naslouchali granátům, letícím takřka přímo na nás. Mohlo to být to poslední, co jsme ve svém životě slyšeli...

Záznam se sice týká ruské fronty, ale lze aplikovat na všechny fronty obecně, tu italskou nevyjímaje.
Ostatně o kousek dál to sám autor knihy potvrzuje slovy:

...Pokud jsme si už v Rusku naříkali, že při útoku do nás střílí vlastní dělostřelectvo, bylo to zde v horách ještě horší...

Napadlo vás to někdy, když jste slyšeli nebo četli o "zastřelování"?

30,5cm moždíř Škoda M.1
patřil k nejvýznamnějším těžkým dělům rakousko-uherské armády.
Nasazen byl na srbské, ruské i italské frontě.

zdroj: Pod rakouskou orlicí a českým lvem

obrázek: wikipedie