českoslovenští výzvědčíci v Itálii

Když se v září 1917 pokus Ljudevita Pivka a jeho druhů o otevření rakousko-uherské fronty u Carzana nezdařil, přešli Pivko a další účastníci akce k Italům. 16.10.1917 z této skupiny vznikl první československo-jihoslovanský výzvědný oddíl. V listopadu 1917 už jeho první větší skupina působila na frontě pod vedením italské zpravodajské služby.

Pivkova skupina se stala základem toho, co se během následujících měsíců postupně rozrostlo v několik samostatných výzvědných oddílů. Dobrovolníci přicházeli především z řad českých a slovenských zajatců a přeběhlíků. Italové je postupně nasazovali u různých armád a na různých úsecích fronty. Na jaře a v létě 1918 už českoslovenští výzvědčíci působili prakticky od švýcarských hranic až po dolní Piavu.

Jejich úkolem nebylo bojovat v klasickém smyslu. Měli zjišťovat, kde jsou rozmístěny rakousko-uherské jednotky, jak silné jsou jejich posádky, kde se nachází kulomety, dělostřelectvo a další výzbroj a co se v nepřátelském týlu připravuje. Důležitou součástí jejich práce bylo také vyhledávání slovanských vojáků v rakousko-uherské armádě a navazování kontaktů s nimi.

Zdroj: Moje děti

Výzvědčíci se pohybovali přímo v blízkosti rakouských postavení a někdy pronikali i za nepřátelské linie. Získávali informace od přeběhlíků a zajatců, ale snažili se také přesvědčovat české a jihoslovanské vojáky, aby rakouskou armádu opustili. K tomu využívali například letáky, osobní kontakty nebo české a jihoslovanské písně. Některé hlídky dokázaly navázat dlouhodobý kontakt s vojáky v nepřátelských zákopech a získávat od nich informace přímo.

Jednotlivé skupiny přitom nebyly běžnými pěšími jednotkami. Často pracovaly v malých hlídkách a byly značně samostatné. Jejich způsob nasazení se přizpůsoboval místním podmínkám – jinak se pracovalo v rovině, jinak v horách, přes řeku nebo v zasněženém a skalnatém terénu. Výzvědčíci tak museli kromě odvahy spoléhat především na vlastní úsudek, znalost prostředí a schopnost improvizovat.

Zdroj: Vznik a vývoj československé legie v Itálii

Jejich práce byla mimořádně nebezpečná. Pokud rakousko-uherská armáda výzvědčíka zajala, nebyl považován za obyčejného válečného zajatce. Pro Rakušany byl zrádcem a velezrádcem, který přešel k nepříteli a pracoval proti vlastní armádě. Zajaté výzvědčíky proto čekal vojenský soud a v řadě případů poprava. Některé hlídky byly při svých akcích zcela zničeny, jiné přišly o část mužů, kteří padli nebo byli zajati.

Přesto jejich počet stále rostl. Jednotlivé roty byly vysílány k různým italským armádám a jejich činnost se postupně rozšířila po celé frontě. Význam výzvědných oddílů si přitom uvědomovalo i samotné italské velení. Jejich zprávy byly využívány zpravodajskými odděleními jednotlivých armád a českoslovenští výzvědčíci se postupně stávali cennou součástí italského zpravodajského systému.

Na jaře 1918 už tedy nešlo o jedinou Pivkovu skupinu. Existovala síť samostatně působících československých výzvědných rot, rozptýlených po italsko-rakouské frontě. A právě z těchto původně samostatných jednotek měl během následujících měsíců vzniknout jeden z nejzajímavějších útvarů československých legií v Itálii.

Zdroj: Výzvědčíci v Itálii a na Slovensku