25.6.1917 - Ortigata: rakousko-uherská armáda dobývá pozice zpět.

Po dobytí Ortigary Italové možná promarnili svou největší příležitost. Místo dalšího postupu a doražení oslabeného nepřítele se zaměřili na zajištění a upevnění pozic. Během tohoto času se stačila rakousko-uherská armáda znovu zformovat a přivolat posily.

I tak zůstávala situace obránců kritická. Nová linie na Cima Undici byla slabá, zásobování v horském terénu vázlo a velení se obávalo, že další italský útok by ji mohl smést. Polní maršál Conrad dokonce prohlásil, že bez znovudobytí postavení Lepozze nebude možné celou frontu udržet.

Velitelem připravovaného protiútoku se stal plukovník Sloninka von Holodow. Neměl dost času, neměl dost munice a nemohl počítat s dalšími posilami. Právě proto vznikl odvážný (až šílený) plán založený na rychlosti a překvapení.

Místo dlouhé dělostřelecké přípravy, která by protivníka varovala, rakousko-uherské dělostřelectvo několik dní provádělo krátké přepady v nepravidelných intervalech. Italové si na ně postupně zvykli. Skutečný útok měl začít stejně nenápadně.

Podle obrazu válečného malíře Bertlého
(Muzeum císařských střelců, zámek Ambras)

Ve 2:30 ráno 25. června zahájila děla pouhý desetiminutový přepad. Útočné jednotky se daly do pohybu současně s palbou. O deset minut později už úderné patroly prorážely překážky a vnikaly do italských pozic.

Přestože se objevily nečekané komplikace a na některých místech se rozhořel tvrdý boj zblízka, útok postupoval překvapivě rychle. Ve 3:10 ráno byl organizovaný odpor na Ortigaře zlomen.

Tím však bitva neskončila.
Krátce po čtvrté hodině ráno se nad bojištěm objevil italský letoun Caproni a vzápětí začalo dělostřelecké peklo. Po celý den dopadala na nově dobyté pozice palba všech ráží. Zásobování municí téměř selhalo, mezi obránci rychle přibývalo raněných a mrtvých.

Přední Lepozze po útoku 25. června 1917.
Vlastní linie jsou pod těžkou dělostřeleckou palbou.
vlevo nahoře: I samotná skála odráží hrůzu války...
vlevo dole: Padlí přikrytí v zákopu.
vpravo: Zemřel během transportu na nosítkách.

Následovaly opakované italské protiútoky, které musely být odráženy často jen pomocí několika zbývajících kulometů, ručních granátů a boje na bodáky.

Teprve za rozbřesku 26. června italské útoky ustaly. Ortigara zůstala v rakousko-uherských rukou.

Rokle u Porta Lepozze.
 Právě tudy byla během červnových bojů obejita týlová část postavení italských Alpini.
V pozadí jsou vidět hory oblasti Pieve Tesino.

Výsledek bitvy byl působivý: více než 2000 zajatců, 70 důstojníků, 12 děl, 55 kulometů a velké množství dalšího materiálu. Cena za toto vítězství však byla vysoká. Některé útočící prapory přišly během jediného dne o třetinu až téměř polovinu svých mužů.

Bitva o Ortigaru tak nebyla jen bojem o horský vrchol. Byla ukázkou odvahy, vytrvalosti i zoufalého boje s časem, nedostatkem munice a neúprosnými podmínkami vysokohorské fronty.

Transport italských zajatců po bojích na Ortigaře.

Ukořistěná italská děla v prostoru Ortigara–Lepozze, červenec 1917

Lepozze, 25. června 1917.
Výchozí postavení jednotek určených k závěrečnému útoku na Ortigaru.
Na snímku je prostor, odkud do útoku vyrážel
1. prapor pěšího pluku č. 14 a 3. prapor pěšího pluku č. 59.

Zdroj: Die Kämpfe um die Ortigara-Lepozzestellung im Juni 1917

Obrázky: Kaiserschützen, Tiroler- Vorarlberger Landsturm und Standschützen