Medaile za statečnost (Tapferkeitsmedaille)

Patřila k nejznámějším a nejuznávanějším vyznamenáním rakousko-uherské armády. Udělovala se za osobní statečnost v boji a její historie sahá až do roku 1789, kdy ji zavedl císař Josef II.

Za první světové války existovaly čtyři stupně: zlatá, velká stříbrná,
malá stříbrná a od roku 1915 také bronzová.

Pokud voják získal stejný stupeň opakovaně, nedostal další medaili. Na stuze přibyla kovová spona označující další udělení.

Na rozdíl od Zákopového kříže nebo Medaile za zranění nebyla tato medaile nároková. O jejím udělení rozhodovalo velení na základě konkrétního statečného činu. I přesto jich během Velké války bylo uděleno téměř 1,5 milionu.

A jedna zajímavost na závěr…

Medaili za statečnost nezískali vždy jen vojáci, kteří vykonali konkrétní hrdinský čin. Občas byla udělena i příslušníkům celé jednotky za úspěšnou bojovou akci. Tak její bronzovou verzi získal například i malíř a spisovatel Josef Váchal. Ve svých vzpomínkách přitom s humorem přiznává, že se během války snažil nebezpečí spíš vyhýbat a při každém ostřelování hledal bezpečný úkryt. O to paradoxněji jeho vyznamenání působí.

Je to úsměvná připomínka toho, že ani armádní vyznamenání nevznikala vždy jen podle jednoduchých pravidel. Za každou medailí se skrývá vlastní příběh.