Uvázání u kůlu (Anbinden)

jeden z nejobávanějších kázeňských trestů rakousko-uherské armády

O tomto trestu se často píše jako o jednom z nejobávanějších. Zmiňuje jej řada vojáků ve svých denících i poválečných pamětech.

Podle služebního řádu z roku 1909 se trest používal pouze u polní armády. Vojákovi byly na zádech zkříženy ruce, spoutány zápěstí i kotníky a byl přivázán ke zdi, sloupu nebo stromu tak, aby mohl normálně stát, nesměl si však sednout ani lehnout. Předpis zároveň výslovně nařizoval, že trest musí být proveden způsobem, který nepoškozuje zdraví, a pouta nesměla být utažena tak, aby omezovala krevní oběh.

Jenže válečná realita bývala často jiná.

Ve vzpomínkách vojáků se opakovaně objevují zmínky o tom, že byl trest někdy zostřován. Potrestaný býval postaven na cihlu nebo špalek, který byl po uvázání odstraněn, takže musel stát pouze na špičkách. Výjimečně se objevují i svědectví o tom, že téměř visel vlastní vahou v poutech. Takový způsob provedení však byl v rozporu s vojenskými předpisy.

Ani při dodržení předpisu však nešlo o lehký trest. V bojových podmínkách mohl být voják připoután v dešti, mrazu, letním vedru nebo dokonce v prostoru ohroženém nepřátelskou palbou. Právě tyto okolnosti často způsobily, že se z kázeňského trestu stalo utrpení s vážnými zdravotními následky.

Není proto divu, že se „uvázání“ v denících a pamětech příslušníků rakousko-uherské armády objevuje jako jeden z trestů, kterých se vojáci obávali nejvíce.

Ukázka ve videu pochází z filmu Hvězda zvaná pelyněk. Nejde o dobový záznam, ale může dobře posloužit jako představa o tom, jak přibližně vypadal jeden z nejznámějších kázeňských trestů rakousko-uherské armády.